Hovoří-li se o někom jako o legendě československého fotbalu, pak je to především František Plánička. Brankář nepříliš vzrostlé postavy soupeřil mezi dvěma světovými válkami se Španělem Ricardem Zamorou o přívlastek nejlepšího brankáře kontinentu. Jeho umění vykvetlo v nejpříhodnější dobu, v průběhu světového šampionátu 1934 v Itálii. Nechytal na efekt, ale naprosto spolehlivě. K dokonalosti dovedl styl chytání ,,do koše“, kdy v pádu ,,rybičkou“ ztlumil oběma rukama míč na prsou. Tím byl pověstný, stejně jako vynikajícím postřehem, mrštností a předvídavostí. Říkalo se, že jednu malou slabinu má -levý horní roh branky. Za celou svou kariéru však dokázal udržet průměr obdržených gólů méně než jeden na utkání.
Po semifinále na šampionátu v Itálii se nad jeho výkonem všichni přítomní odborníci rozplývali, nejvíc pak němečtí, neboť do značné míry jeho zásluhou Československo nad Němci zvítězilo 3:1. Prsty v tom měl pochopitelně i Oldřich Nejedlý, autor všech tří vstřelených branek. Také proti Itálii ve finále zachytal Plánička skvěle, dvěma míčům v síti přesto nezabánil, a tak jako kapitán mužstva přebíral pohár ,,jen“ za druhé místo na světě.



Pocházel z Prahy, kde prošel několika kluby, zakotvil ale až ve Slávii, což se podepsalo pod celý jeho život. Zájem o něho měla i Sparta, ale jen krátce. ,,Byl jsem pro ni malý,“ říkával Plánička s oblibou a úsměvem. Stal se slávistou na celý život, mnoho let po skončení ligové a reprezentační kariéry chytával za starou gardu.
Nenáviděl cigarety, nikdy nepil alkohol. Proto si udržel vysokou formu tak dlouho. A nebýt smůly, jeho kariéra by byla mnohem delší. Ve čtvrtfinálovém duelu s Brazílii na mistrovství světa 1938 ve Francii byl zraněn. Později se ukázalo, že celé prodloužení odchytal se zlomenou rukou po nešťastné srážce s